Josef Dobrovský byl významný filolog, historik, jezuita a zakladatel slavistiky v českých zemích.

V roce 1763 začal studovat na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu, kde se naučil . Poté studoval od roku 1767 u jezuitů v Klatovech poezii a rétoriku.

V letech 1769–1771 studoval v Praze na vysoké škole filozofii, v níž měl vynikající prospěch. Po roku studia teologie se stal novicem jezuitského řádu v Brně. Ten byl v roce 1773 zrušen, Dobrovský se tak vrátil ke studiu teologie, které dokončil v roce 1776.

Od roku 1776 pracoval jako učitel a u hraběte F. A. Nostice, až do roku 1787, kdy byl vysvěcen na kněze. V červenci téhož roku se stal prorektorem a později rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Tyto semináře zajišťovaly státní výchovu kněží. Po smrti císaře Josefa II. byly zrušeny.

V roce 1771 se tak vrátil do Prahy, kde byl penzionován a pokračoval v práci u Nosticů. V letech 1772–1793 cestoval po Švédsku a Rusku, kde provázel hraběte Šternberka. Dobrovský byl aktivním členem Soukromé učené společnosti, což byla později Královská česká společnost nauk. Byl také členem učených společností v Krakově, Petrohradě, Berlíně a dalších.

Dobrovského žákem byl významný historik nebo básník Josef Linda. Roku 1828 odjel Josef Dobrovský studovat do Brna, kde však onemocněl a v klášteře Milosrdných bratří 6. ledna 1829 zemřel.

Dobrovský položil základy novodobé jazykovědné bohemistiky, a to v gramatografii a lexikografii. Je také zakladatelem slavistiky v českých zemích, která zkoumá Slovany osídlené země, jejich kulturu, jazyk a literaturu.

V letech 1779–1787 vydával (německy psané) literární časopisy, ve kterých podíval informace o oblasti vědy a kultury, ale také aktuálním dění v českých zemích z pohledu osvícence.

Geschichte der bömischen Sprache und Literatur, Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Deutsch–böhmisches Wörterbuch, Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, Zevrubná mluvnice jazyka českého

Během let 1802 až 1823 vydával cyklus historických pojednání Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmysl. K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury, které vyšly v roce 1792. V roce 1818 vydal obsáhlejší í Dějiny české řeči a starší literatury, které však z důvodů cenzury končily rokem 1526. Tato díla a řada dalších textů dala vzniknout novodobé české literární historii.

A co mi po Bohu může býti dražší nežli vlast? Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný. Řídím se heslem pronásledovat omyly, ne lidi. Chci totiž prospívat, ne obviňovat.

Dobrovský patřil ke generaci učenců, která nevěřila v uplatnění češtiny ve vědě a náročnější literatuře. V roce 1809 však vydal zásadní dílo (tentokrát v češtině) Zevrubná mluvnice jazyka českého, kde pečlivě shrnul slovní bohatost českého jazyka a vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla pro tvorbu nových slov.

Roku 1802 vydal první díl Česko–německého slovníku. Svým dílem otevřel dveře Jungmannově generaci , pro které se stala modernizace češtiny zásadním úkolem.